ME juniorů 2005 Suceava

O každé takové soutěži se píše vždy rychle reportáž do nějakého věhlasného časopisu. U nás máme na vybranou RCM nebo RCR. Protože nejsem kamarád ani jednoho ze zmíněných časopisů nehodlám redakcím nutit v záplavě jistě kvalitních dopisovatelů svůj článek. Fundovaný pohled na tuto akci a hodnocení ME z pohledu trenérů juniorských reprezentačních družstev F1A a F1B můžeme najít v občasníku Volný let. Přiznávám, že když jsem konečně vybudil svoji šedou kůru mozkovou k nějakému psaní, byl Volný let už k dispozici. Moje pratetička vždycky říkala: "Když dva dělají totéž, není to totéž". Mne to však donutilo celý článek přepracovat a upravit. Jsem přesvědčen, že není potřeba psát dvakrát totéž i když tyto stránky navštěvuje více jak 1500 čtenářů měsíčně. Následující čtení berte jako zajímavosti a postřehy, na které by ve jmenovaném časopise nebylo místo. Máme jej přece jen v podvědomí jako slušnou tiskovinu pro volně létající a nikoliv jako "turistický zpravodaj". Také na stránkách nejsem striktně omezen úzkým okruhem čtenářů a místem jako papírový časopis. Mohu si tedy dovolit nabídnout větší množství fotografií k nahlédnutí a vybrat ty, které považují za zajímavé. Kdo chce, může tyto řádky také chápat jako pohled soukromé osoby, která byla náhodou u toho (vůbec jsem s tím nepočítal, jen jsem si tak odskočil od plotny...).

Dlouho očekávaná akce, odjezd na ME juniorů do rumunské Suceavy, odstartovala s jistou dávkou nervozity na přelomu prázdnin. Přesněji 23.července, kolem deváté hodiny dopolední. To jsme se objevili na oficiálním místě srazu táborské části juniorské reprezentace s přecpanou Corollou.

Českou republiku reprezentovalo družstvo F1A ve složení: Daniel Šimek (MKSÚ Tábor), Radim Štěpán (Kroměříž) a Milan Jinda (HC-Praha4). Družstvo F1B Martin Kubíček a Jan Šimlík (oba MKSÚ Tábor). Vedoucím výpravy, tedy team managerem, byl Ing.Michal Chudoba, asistentem team managera Václav Jiránek a časoměřičem Karel Jinda.

O akci očekávané s nervozitou, hovořím z několika důvodů. Tím hlavním byly rozsáhlé záplavy v Rumunsku, které si podle sdělovacích prostředků vyžádaly několik životů a všichni měli oprávněné pochybnosti o zdárném průběhu celého mistrovství. Pořádající organizace v čele s M. Zanciu, však ve všech e-mailech potvrzovala, že není klidnějšího místa na zemi, což při srovnání se zprávami dostupnými v Čechách, obavy účastníků nikterak nerozptýlilo. Vybaveni větším množstvím zásob včetně pitné vody na několik dní a dávkou optimismu, vyrážíme na cestu. Fiat Ducato, se kterým jede zbytek výpravy, mizí směrem na Brno pro Radima, zatímco Corolla se sune po staré silnici na Jihlavu a Brno ke Slovenským hranicím a dál na Bratislavu. Oddech na Maďarské straně hranic než dorazí Ducato a společně směr Püspökladány. Předpokládáme nocovat poblíž Rumunských hranic a na zbytek cesty mít celý další den. Jak prozíravé to bylo rozhodnutí, ukázalo se později. Volíme tedy camp s termálním koupalištěm v Püspökladány. Nevím kdo o něm věděl, ale zdálo se, že Ducato jede najisto.

Ráno kolem páté jsme opět na nohou, abychom v šest byli již na cestě. Počasí perfektní, silnice a dopravní značení bez chybičky. Jen nudná a rozlehlá placka maďarských širých lánů ubíhajících kolem dálnice. Po přechodu Rumunských hranic zůstalo jen to hezké počasí. Silnice na mapě označená jako mezinárodní rychlostní, se nápadně rychle zúžila, změnila na cosi připomínajícího jen trochu upravenější polní cestu. Díry, výmoly a občas nějaká překážka v podobě dřeva, kamení nebo koňských koblih. Další motoristickou lahůdkou byla skutečnost, že pravidla silničního provozu přestala platit. I když zaměstnanci policie v uniformách byli občas k zahlédnutí, nikde viditelně nikoho nešikanovali a nezasahovali ani proti nám cizincům. Na silnici se v hojné míře objevily dopravní prostředky, jaké jsem už viděl, když jsem byl v Rumunsku poprvé, tedy před nějakými 31 léty. Kůň, (jeden nebo dva), vozka a vůz. Automobily domorodců - převládaly staré Dacie, nesly většinou zřetelné stopy ignorace pravidel silničního provozu. Jejich vzhled dával jasně na vědomí, že ani s nějakou kontrolou technického stavu vozidla si tu nikdo hlavu moc neláme. Nocovat se pochopitelně dalo i na této straně hranic a zadarmo. Bylo to vidět na mnoha odpočívadlech cestou. Silnice začala stoupat konečně do kopců. Jsem milovník kopců a hor. Nemohl jsem se vynadívat. Hlavní trasa na Suceavu již byla poznamenána snahou věnovat se turistům a trochu si přivydělat na pověsti hraběte Drákuly. Třeba bude možné se sem ještě někdy vrátit.

Cestou kopcovitým až hornatým terénem karpatských hřebenů přes Cluj Napoca, Bistritu a Vatra Dormei směrem k Moldavským hranicím se vkrádala stále stejná myšlenka. Kde tu může tak být z ničeho nic nějaká rovina pro letiště. Po záplavách ani památky, až později se pravdivost informací potvrdila na hotelu v TV zprávách. Nejen Suceava, ale i ostatní města, která jsme projížděli, je město s ďábelským provozem, skřípěním brzd a plechů všech motorizovaných prostředků. Pro běžného evropského řidiče je to nápor na nervovou soustavu. Do hotelu jsme dorazili někdy kolem páté a nikoliv poslední. Po nezbytných formalitách jsme byli ubytováni. Jeden z pokojů měl také ledničku, ostatní jen TV, výhled do dvora, tedy na plochou střechu s větráky patrně od hotelové kuchyně. Koupelna O.K. - voda tekla. Jen zásuvky, kde jsem očekával 230V byly poněkud netypické. Protože jsem se ještě nerozhodl odebrat se na onen svět pomocí elektrického proudu, přestal jsem se holit. Více než týdenní vous vtiskne jistě mojí osobě novou neotřelou image a po návratu do pracovního procesu zaznamenám nepochybně úspěch s neokoukaným zevnějškem. Stravování probíhalo v hotelové jídelně. Pitné pivo podávali v restauraci přes ulici. Strava byla pro nás netradiční a nevzbuzující zvláštní důvěru ani chuťový prožitek. Patrně pokus vařit jídlo dle našich (tedy středoevropských) zvyklostí, ale z místních materiálů a místními kuchaři. Dalo se přežít. Ostatně u všech členů ČR výpravy se po absolvování večeře brzy objevily první střevní potíže. Pozdější obědy v letištním hangáru je dále značně prohloubily, až některého slabšího a méně otrlého jedince zcela ovládly a nad jeho tělem zvítězily. Tento jedinec pak vyhledával ústraní víc než obvykle. Měl jsem možná štěstí, že jsem patřil mezi ty, u nichž došlo během několika dní k jistému přizpůsobení organismu na místní stravu. Vedru jsem se přizpůsoboval mnohem pomaleji a hůře. Když už mluvím o tom hangáru, nahlédněte do něho alespoň na fotografiích. Uznejte, že ne vždy a ne každému se podaří poobědvat ve společnosti " Anduly".

Pondělí 25.7. Oficiální tréningový den. Podle časového rozvrhu jedeme jako první na přejímku modelů do letištní budovy. Odpovídající a hlavně funkční technika není k dispozici. To znamená zdržení. Razítko konečně razítkuje a váha na F1A je nakonec také odkudsi přivezena. Že nejde nastavit nula na počátku stupnice (kalibrace)? Nevadí, ukazatel se trochu ohne rukou. Přejímka modelů proběhla hladce.

Místní strava nutí občas čekající členy našeho teamu s láskou vzpomenout na naši běžnou a všude přítomnou evropskou keramiku. Rumuni ji v letištní budově také mají (rozuměj tím jedno evropské WC), ale je nedostupná za zamčenými dveřmi a každý na koho se už jen z principu obracím (německy a nebo rusky) je postižen hluchotou a mizí nenávratně kamsi ze dveří. U letištní budovy jsou přece k dispozici záchody turecké....

Po zbytek dne všichni ladili soutěžní stroje na maximální výkon a vychytávali chybičky. Jak bývá pravidlem o tréningu, až na drobnosti, všechno fungovalo bez větších problémů. Michal s Václavem plánovali strategii na následující den.

Kolem sedmé hodiny odpolední je poslední přejímka modelů u konce a nastává čas na slavnostní a oficiální zahájení mistrovství před hangárem. Nemělo chybu. Pamětníci nechť se kochají pohledem na ozvučovací techniku (pro ty co se nemohou nabažit jěště jeden obrázek). Následuje několik snímků pro dokreslení situace. Pořadatelé soutěže, slavnostní nástup a samozřejmě zdokumentovat, že jsme tu byli právě my. Třeba by nám to za nějaký čas nikdo nevěřil. Na předešlém snímku nám ještě jeden chybí. Hádejte kdo? Tady je správná odpověď.

Letiště je úzký vybetonovaný pruh pro dospělá letadla, řídící věž, radar a několik nízkých budov, zatímco ostatní plocha travnatá a místy bodlákatá. Při zběžném pohledu se zdá rovná. Jak jsme se později mohli přesvědčit, je plná terénních nerovností a roklí, kde model snadno zmizí časoměřičům z dohledu i když má značnou rezervu výšky. Kolem se vlní lány obilí, slunečnic a kukuřice. Ovce ve dvou salaších umístěných na kraji té travnaté části mají za úkol údržbu ve funkci zahradních sekaček (moc se mi líbily, tak ještě jeden záběr). Jak prosté! Jen ovčí lejna prý občas kloužou při střílení F1A. Dopadne-li do stáda ovcí model klesající na determalizátor, rozutečou se. Výborně! Mohli ho také rozdupat a nebo zvědavostí sežrat i když to jsou býložravci. Jeden nikdy neví.

Úterý 26.7. Zahájení soutěží kategorie F1A. Odcházím s gumičkáři jakožto "donašeč" (neplést prosím s práskačem) asi o jeden kilometr po větru s radiostanicí, dalekohledem a vodou na pití. Režie našeho družstva na startovišti se ujímají Michal s Václavem. Vedro kolem 30°C a docela svěží větřík, který zanáší modely značně daleko do slunečnic a nebo obilí. Modely jsou vybaveny vysílačem pro bezpečné dohledání ve členitém a porostlém terénu. Můj přijímač však nevykazuje vyhovující citlivost a je mi maximálně na komunikaci s Michalem na startovišti. Signál modelu mohu zaměřit pouze je-li model ve vzduchu. Po jeho přistání jsem bez signálu a možnosti úspěšného pátráníní. Honza, nebo Martin, jehož přijímač funguje bez chyby, byli obvykle rychlejší. Konečně mám na přijímači silný signál. Vyrážím pro model, ale to není ten správný. Obludná chyba. Dva vysílače pracují na stejné frekvenci a modely startují, jak se zdá, dokonce z různých startovišť současně, také jsou si velmi podobné. Co k tomu ještě dodat?

Kolem poledního je závod přerušen na poměrně dlouhou dobu. Se zvědavostí očekáváme přílet nějakého menšího dopravního letadla. Ochranka svědomitě zajišťuje volnou přistávací dráhu. Teprve poté se mohlo pokračovat v soutěži.

Za bližší pozornost stojí jistě německý team.Vždy když startuje soutěžící, jako vosy se vyrojí pomocníci "mávači". Co nezvládá závodník, napravuje tahle parta a germánský smysl pro poslušnost. Pro naše družstvo to vypadá podle předběžných výsledků na druhé místo o nějaké tři sekundy za Němci. Nechť mi fandové konkurenčního družstva laskavě tento názor prominou, ale jaký by byl výsledek bez toho množství pomocníků? Ještě hromadné foto našeho družstva s také společně s Michalem a Václavem.

Zdá se, že s výjimkou těch našich, byly soutěžní modely účastníků ME F1A výhradně bunty řízené elektronikou. Potah většinou Icarexem. Pravděpodobně také proto někteří ze závodníků měli problém s odhadováním termiky. Nicméně bezchybné zabuntování do velké výšky udělá své a zbytek napraví, hádejte kdo!

Středa 27.7. Dnes jsou na řadě reprezentanti v kategorii F1B. Junioři co včera létali F1A dnes pilně pracují jako donášková služba. Já osobně jsem úplně spokojen s rolí synova trenéra, sponzora a člověka, který do všeho mluví a ničemu moc nerozumí (ale ve svém věku nemám nic proti servírování rakviček, viz např. film Saturnin). Nepřipouštím si myšlenku, že jsou všichni mnohem mladší, rychlejší a pohyblivější a že jim koneckonců nejsem jako donášková služba moc platný. Také F1B je fotograficky vděčné téma. Začněme tedy kompletním družstvem včetně trénérů. Ukažme čtenáři, že ani příprava modelu před startem není jednoduchá. Martin a Honza natáčí svazky svých soutěžních "brusů". Martin čeká na tu správnou termiku. Martinův a Honzův start.

Čtvrtek 28.7.. V kategorii F1P jsme neměli sestavené žádné družstvo. Naše návštěva letiště byla vedena zvědavostí a také, matně tuším, snahou dopravit Karla, jakožto časoměřiče, na pracoviště. Také se přitom podívat, s čím se ve světě tohle létá.

Vždy po příjezdu z letiště bývá na parkovišti trochu mačkanice. Parkuje se, kde je to jen možné, na chodníku samozřejmě také. Vozidla hlídá ochranka 24 hodin. Asi dobře ví proč.

Zbytek dne probíhal ve již znamení odpočinku, drobných nákupů čehosi upomínkového pro ty, kteří se cesty neúčastnili, ale fandili a drželi palce doma.

Kluci se věnovali večernímu průzkumu okolí (stejně jako každý den). Sunuli se na pokoje obvykle v pozdější hodinu, ale negativní vliv alkoholu a nočního života na sportovní výkony, se pravděpodobně neprojevil víc, než pokus o likvidaci reprezentačního družstva hotelovým kuchařem.

Pátek 29.7. Podle oficiálního programu rezervní den. Špatné počasí se zatím nekonalo a nebyl důvod k přesunu některé časti programu ME na tento den. Pro účastníky zvědavce je připraven program - autobus s klimatizací a okružní výlet po zajímavostech v okolí. Jistá snaha vzkřísit historii a kulturní památky v zemi, která je velmi chudá a kde je velké množství nábožensky založených obyvatel. Návštěva se vlastně týkala dvou kostelíků (zdálo se mi, že na vlas stejných) a jedné středověké tvrze. Nemáte dojem, že ten koslelík je prostě k nakousnutí? Detaily fresky a vnitřní výzdoby. Všude jsou stopy pilné práce restaurátorů, i když na tomhle místě je práce teprve čeká. Prováděla poměrně mladá děvčata s dobrou znalostí angličtiny a v černém kněžském rouše jak vystřižená ze starých filmů. Také v oblastech, kterými jsme projížděli, nebylo po záplavách ani stopy. Přívody elektrického proudu do větších zděných budov a malých vesnických chaloupek při silnici se diametrálně lišily provedením. Do zmíněných baráčků vedly obvykle jen dva dráty po nejbližším stromě. Výjimečně tři dráty..... Na fotkách to, myslím, nikde není.

Vítězové byli vyhlášeni v odpoledních hodinách, tedy přesněji někdy kolem sedmé. Následovala slavnostní večeře se vším, co k oslavě vítězství patří. Naši junioři F1A převzali medaile za druhé místo v soutěži družstev a spokojenost trenérů s výsledkem byla veliká. Zaslechl jsem, že je to první úspěch zhruba po pěti létech.  Úspěch je potřeba nejen oslavit, ale také zdokumentovat a zachovat dalším generacím. Sledujte následující fota: Naši junioři F1A slavnostně přebírají stříbro za druhé místo v soutěži družstev. Na bedně není na pózování zrovna  moc času, tak ještě jednou samostatně a pořádný úsměv. Ale pozor, zítra (nebo dneska?) brzy vstávat a v šest hodin odjezd!

Sobota 30.7. Vyrážíme tedy na zpáteční cestu. Ještě na odpočívadle není tak docela jasno, zda přenocujeme opět v campu s termálním koupalištěm, a nebo pojedeme non-stop. Rozhodnutí padlo tedy až v Püspökladány. Když jsme tam dorazili, Michal z mobilu hlásil, že jedou bez přestávky. Po kratší, ale ostřejší diskusi jsme se rozhodli pro totéž. Vzdálenost k českým hranicím se bez většího bloudění rychle zmenšovala. Klikaté blesky na noční obloze ve směru jízdy, někde na české straně, dávaly možnost vytušit změnu počasí. První kapky nás zastihly u Devíti křížů. Spustil docela slušný přívalový liják s pořádnými blesky a hromobitím. Bylo nám sice divné, co na silnici kolem Pelhřimova vlastně dělají ulámané větve, a nebo mírně zdevastované stromy, ale zbytek cesty proběhl v naprostém pořádku a s radostným očekáváním vlastní postele. Z TV jsme se později dověděli, že na Pelhřimovsku zmíněná bouřka způsobila záplavy a značné škody.

Výprava do nepochybně velmi exotických krajin, byla u konce.  Přiznávám, že jsem se na ni velmi těšil. Pravděpodobně za to mohou trochu nostalgické vzpomínky na pohoří Fagaras (nejvyšší pohoří rumunských Karpat, Moldoveanu - 2543m), kraj hraběte Drákuly prochozený ještě předtím, než se stal terčem všech možných cestovních kanceláří. Přesto, že v Rumunsku se čas na mnohých místech zastavil, mé tělesné schránce už není 20 jako bylo v době, na kterou vzpomínám. Snad právě proto jsem měl pevné předsevzetí a dobrou snahu získat a archivovat všechny fotografie od každého účastníka naší skupiny, který měl s sebou fotoaparát. Podařilo se mi zatím získat fotografie jen od Václava, Martina a Honzy. Od Michala výběr 4 kusu fotek. Ostatní nemají čas, médium vhodné velikosti a nebo něco jiného, ale nevím co. Pokud se mi někdy ještě podaří rozšířit sbírku fotek z ME v Suceave, jistě tu nějaké uvidíte. Zatím se mě to nedaří. Předkládané fotografie jsou výběrem, tedy jak dnes světáci naznačují: "best of", od všech jmenovaných účastníků. Dovolím si tedy jistý prohřešek proti slušnému vychování a nebudu u každé fotografie uvádět konkrétního autora. Když jsem se doma probíral množstvím digitálních záznamů a hledal ty nejlepší na web, narazil jsem také na několik fotek našich slovenských kolegů, nebo vlastně soupeřů. Protože jsem trávil většinu času o nějakou tu vzdálenost  dál po větru, nestačil jsem se se slovenským repre týmem nijak seznámit. Mezi účastníky byl údajně i Mgr. Zvalený (viz článek Povídání o balze - tentokrát vážně). Od někoho jsem zaslechl, že ta Borovička byla vážně dobrá. Tak snad někdy příště.

MiŠi