Seřízení házedel v praxi

Před několika léty, tedy přesněji, v jednom z prvních článků na na tomto webu, jsem psal o tom, kterak jsem začínal s modelařinou. Mám na mysli článek Co vím o házedlech. Od té doby nějaký čas uplynul. Házedlům se věnuji jen několik týdnů v roce a to během zimní ligy házedel pořádané MKSÚ. Mnohem raději trávím zimu na snowboardu a když sleze sníh tak kotvím střídavě mezi RC motoráky a F1A. Ve zmíněném článku odkazuji zájemce o podrobnosti na články ve starých číslech časopisů Modelář. Konkrétně na Modelář 9/1971 str.6, Co vím o házedlech, Modelář 10/1978 str.5, Co vím o házedlech, Modelář 1/1980 str. 325, Správné zalétání - základ úspěchu, Modelář 4/1983 str. 104, Seřízení soutěžních házedel, Modelář 4/1987 str.102, Házedla, kategorie pro mladé i staré, Volný let 2/2000 str.15, Stavba a zalétání modelu házedla.

Když jsem obdržel několik dotazů ohledně plánků a způsobu seřízení házedel, uvědomil jsem si, že literatura na kterou čtenáře upozorňuji je mnohdy starší než já. Nemusí být tedy každému mladšímu zájemci o modelářský koníček lehce dostupná. Vyhovím dotazům a žádostem čtenářů a pokusím se pohovořit na téma seřízení soutěžních házedel. Protože se však házedly zabývám pouze okrajově (na rozdíl od těch, co neumí zase vůbec nic jiného, ale nic vám za žádnou cenu neprozradí), berte následující řádky jako pokus naznačit způsob, jak se vydat vlastní cestou. Najde-li se nějaký profesionál na "Háčka", uvítám pochopitelně jeho e-mail s připomínkami a radami.

Abych čtenáři usnadnil praxi a prodloužil jeho pobyt s nerozbitým házedlem na letišti (neznám nic horšího než rozbít model během zalétávání), pokusil jsem se poznatky z uvedených Modelářů shrnout do jednoho vševědného článku, kde by mohlo být vše podstatné. Většina zmíněných pramenů popisuje některou z možných metod zalétávání. Pochopitelně tu, se kterou má autor své zkušenosti a kterou používá. Z množství nalezených moudrostí se zdá nejlepší článek Modelář 4/1983 str. 104, Seřízení soutěžních házedel. Pokouší se, na rozdíl od těch předešlých, popsat a shrnout různé známé metody seřízení. Má to něco do sebe, protože když jsem jako malý kluk chodíval na letiště, házel každý trochu jinak, radil každý trochu jinak a něco jiného. Přesně podle své vypiplané metody a nikdo s nezmínil o souvislostech. Je zřejmé, že každý způsob hodu má také svůj optimální způsob zalétávání, a že kombinace nepřinášejí příliš uspokojivé výsledky. Soudím, že začínající zájemci o házedla na tom mohou být stejně. Pokusím se je neodradit.

Nyní zpět ke článku z Modeláře. Autora osobně neznám, abych požádal o souhlas, nicméně dovolím si v dalším textu volně použít jeho zkušeností případně citaci originálu.

 

Opakování známých faktů

Doma

Házedlo máme dokončené a důkladně prolakované. Přilepíme olověnou zátěž. V tomto okamžiku NEpotřebujeme znát přesnou polohu těžiště a NEpožadujeme přesné vyvážení. Myslím, že používám přednastavenou polohu těžiště někde kolem 55-65% hloubky křídla (možná víc). Zbytek závaží dodávám až na letišti a tvoří ho modelína s olověnými broky nebo štěpinami. Dostupná literatura však doporučuje postupovat právě opačně. Vyvážit zhruba na 45% a na letišti oddlabávat olověnou zátěž. Nechť laskavý čtenář posoudí sám, co je pro něj výhodnější.

 

Zaklouzání

K zaklouzání přistupujeme za beztermického počasí, bezvětří nebo za velmi mírného až neznatelného větru. Házedlo vypouštíme přibližně letovou rychlostí proti větru, mírně skloněné k zemi. Přidáváním nebo ubíráním plastelíny (olověných broků a štěpin) a vyhýbáním SOP se snažíme dosáhnout plynulého kluzu v širokém levém kruhu.Většinou úspěšně nastavíme plynulý kluz. Z výšky, ze které klouzáme ten široký levý kruh obvykle moc nevidíme.

 

Zalétání

Nevím jak správně nazvat jednotlivé možnosti vyhledané v literatuře, a proto používám jen označení římskými číslicemi.

 

Seřízení I.

Tento způsob se údajně používal v začátcích kategorie házedel. Zdá se však stále použitelný pro menší celobalsové modely vhodné pro začínající modeláře. Úhel seřízení je doporučen asi 1º, těžiště v 50% hloubky křídla. Zatáčka v klouzavém letu se seřizuje převážně SOP. Křídlo má negativy dosažené tím, že řezy oddělující uši od středových částí křídla se směrem dopředu rozbíhají od osy modelu. Po obroušení styčných ploch a slepení do vzepětí se vytvoří poměrně přesně definované negativy (tuto metodu používám dodnes, kdo by to kroutil v šabloně).

Model vyhazujeme s pravým náklonem do pravé spirály. Je-li správně zaklouzán, měl by na vrcholu spirály plynule přejít do levé klouzavé zatáčky. Pokud nepřejde do levých kruhů, ale na vrcholu dráhy letí rovně a trochu houpe, je vhodné utáhnout kruhy. Pokud přechází do klesavé spirály a nepomáhá korekce směrovkou, řeší autor původního článku situaci odbroušením plochy levého ucha až do okamžiku, kdy se přechod na vrcholu spirály zlepší. To si však můžeme opravdu dovolit jen u malých celobalsových modelů. Tento případ, je ale potřeba odlišit od situace, kdy má model malý úhel seřízení, ale klouže dobře, protože chyba seřízení je kompenzována posunutím těžište dozadu. Projevuje se zhoupnutím modelu na vrcholu dráhy a strmým letem až do země. Při menší chybě, houpe až do země, nebo se stabilizuje v klouzavém letu až po značné ztrátě výšky. Je-li těžiště příliš vzadu, přidáme zátěž a "natáhneme" výškovku.

Je-li těžiště příliš vpředu a model má větší úhel seřízení dosahuje menší výšku při hodu, zhoupne přebytkem rychlosti po té co se překlopí do správné polohy a po několika zhoupnutích se ustabilizuje. Má většinou snahu letět do prostoru někam za hlavou. "Potlačíme" výškovku a ubereme zátěž.

Pro úplnost je potřeba dodat, že je-li na modelu příliš velký pozitiv, má snahu po opuštění ruky při hodu ostře uhýbat doprava a letět v ostrém úhlu poměrně nízko nad zemí. Bez zmenšení pozitivu lze takový model jen obtížně zalétat.

 

Seřízení II.

Toto seřízení je doporučeno pro modeláře, kterým se nedaří dát hodům stejný směr a sílu. S tímto seřízením nelze sice dosáhnout závratných výšek, ale nelze jej "zahodit". Výkon je tedy i při únavě během posledních hodů poměrně vyrovnaný. Pokoušel jsem se také kdysi takto seřídit několik házedel. O tomto způsobu seřízení jsem před léty, už nevím kde, našel poměrně podrobný samostatný článek od pana Zdenka Haumera.

 

Seřízení III.

Metoda je údajně podrobně popsána v Mo 4/1979. Originál se mi do ruky zatím nedostal. Používá úhel seřízení 0º, negativy stejné na obou uších a na levé střední části pozitiv. Takto postavený model lze vyhazovat jak stoupavou spirálou tak rovným letem s následným "klapnutím" do stabilního kluzu. Je to metoda náročná na přesnost hodu. Rovný let znamená sice větší výšku, než stoupavá spirála, avšak pokud házející nedodrží jediný správný směr náklonu a odchodu z ruky, model obvykle zahodí (životnost modelu je v tomto okamžiku značně ohrožena). Hází se šikmo vzhůru proti větru, s mírným pravým náklonem. Větší náklon by mohl být bezpečnější.

 

Seřízení IV.

Dosáhnout větší výšku než ostatní je samozřejmě lákavé. V původním pramenu nazývaný "klapkový" systém kombinuje výhody přímého stoupavého letu se stabilnějším klapnutím než v předešlém případě. Seřízení: pravý negativ (2 mm) větší než levý (0,5 mm) a na levé střední části pozitiv asi 1,5 mm, nebo pozitivní klapka. Další zlepšení vlastností ve stoupavém letu dává modelu vrtulovitě pokroucená VOP (levá polovina mírně potlačena, pravá natažena). Model vyhazujeme šikmo proti větru. Když se to umí tak i pod značně ostrým úhlem vzhledem k nebi než je doporučovaných 40º až 45º. Dosahovaná výška je značná, zvlášť hází-li tenista, nebo někdo s vycvičeným švihem ruky. Po vyhození model stoupá strmým letem a na vrcholu dráhy se položí (klapne) odchýlen od původního směru zhruba o 90º bez ztráty výšky do klouzavé levé zatáčky proti větru.

Při silnějším větru je potřeba házet víc šikmo nad zem a někdy také šikmo na vítr.

Pokud na vrcholu dráhy přepadne vlevo do souvratu, je potřeba zvětšit pravý negativ. Přejde-li do levého výkrutu, zvětšíme pozitiv na levé straně a pravý negativ (zmenšíme výchylku SOP). Věc není možná v praxi tak docela jednoduchá. Může nastat mnoho různých dalších případů, které lze jen obtížně zařadit do nějaké škatulky a vytvořit tak jednoznačný návod.

Některé prameny vědomostí uvádí pro tento způsob létání úhel seřízení 0º až 0,5º.

 

Závěr

Jak si vnímavý čtenář jistě všiml, skutečnou polohu těžiště je v praxi po úspěšném zalétání docela zbytečné hledat nebo měřit a na pláncích uvádět.

 

Pokud se Vám zdá i po přečtení tohoto článku a veškeré dostupné literatury, že zalétávání házedel je alchimie, neztrácejte náladu. Důvěrně prozradím, že stejná situace je v úplně každé modelářské kategorii. S přibývající praxí a zkušenostmi se jistě dostaví zpočátku nepatrná dávka úspěchů a optimismu. Vše pak půjde stále lépe a rychleji.

 

Dovětek

Od té doby, kdy byl tento článek napsán (přiznám se, že už minulou zimu) a uveřejněn na stránkách, nějaký čas uplynul. Obvykle vždy na začátku roku dostávám pravidelně e-maily se žádostí o plánky házedel. Letošní rok nebyl výjimkou. Na internetu se však letos objevilo jisté množství plánků. V lepším případě překreslených z papírové předlohy do některého CAD formátu. V budoucnu vyberu ty, které považuji za slušné, a které bude možné stáhnout také z těchto stránek nebude-li z nějakého důvodu dostupný původní zdroj na http://www.petman.ic.cz. Něco najdete i na adrese http://home.swipnet.se/mfk_slandan/hlg/hlg.htm a také na http://f4bscale.worldonline.co.uk/plans.htm. Myslím, že to uspokojí většinu zájemců.

Čtenáře hledajícího ještě nějakou literární inspiraci, upozorňuji na knihu od Fantiška Doupovce s názvem: Letecké modelářství - stavba a konstrukce volných modelů pro každého.

 


Poslední aktualizace dne 21.3.2006

Zpět


Návštěv:
234112