Jak jsem spáchal A3

Můj úplně první model A3 se jmenoval Janek (podle plánku V. Jiránka). Nevím přesně kdy to bylo, ale mohlo to být někdy koncem roku 1998 a mohlo mi být tak kolem jedenácti let. Model měl nedělené křídlo, poutané na trup gumou. V kroužku jsem byl v té době jediný, kdo se optimisticky pokoušel vyrobit letadlo jiné než házedlo. Zkušenosti se stavbou a létáním s volnými modely žádné (vždycky je něco někdy poprvé). Hmotnost prvního výtvoru byla moc velká a problémy se zalétáním natolik nepřekonatelné, že vznikl na počátku roku 1999 další Janek s trupem tvořeným laminátovou trubkou, křídlem podstatně lehčím a s háčkem pro přímý vlek.. Stejně to bylo ještě trochu přes váhu. Na dalším obrázku má nový a lehčí potah a na třetím obrázku má nové a lehčí křídlo. S ním už jsem se vešel do váhy a Janek s ním létal nejlépe. Nebudu se dál rozepisovat o problémech se seřízením a vlekem, ale v dosahu nebyl nikdo, kdo by měl praktické zkušenosti jako aktivní závodník. Objevné cesty mi nakonec velmi zkrátil Petr B. z MK Sezimovo Ústí, který se jistého dne vyskytoval na stejném letišti a měl čas mi všechno prakticky předvést, vysvětlit a hlavně trochu naučit. Musel jsem uznat, že Janek je pro začátečníka skvělý model. Poutací guma spolehlivě ochrání křídlo i při velmi nepříjemných situacích, ve kterých by klasická křídla se spojovacími dráty vydržela jen náhodou. Na druhé místo v okresním přeboru žáků stačilo tenkrát nalétat 130 sec, protože soutěžících nebylo mnoho. To samozřejmě už dnes nestačí. Rád bych ještě vyprávěl příhodu o sportovním jednání pana V. Jiránka na jedné ze soutěží, kde jsem se úporně a neúspěšně snažil v dobách svých začátků zvednout výšku Janka v přímém vleku. Cestou kolem mne a mého letadla prohlásil “...to je moje letadlo, ....ale u toho musí ten háček ješte víc dozadu”!!!! Měl pravdu. Další lety už byla maxima.

Výlet do starších časů mne nutí věnovat také pár samostatných řádek kolegovi z modelářského kroužku Pepovi A. Byl a možná, že je i dnes, jediný kliďas z hromady soutěžících. Když nestačil na soutež dodělat a připravit letadlo, vypůjčil si ho od kamaráda (to aby se kluci z kroužku předčasně neradovali, že jim ubyl soupeř). Když na postupové soutěži zalétnul s A3 pouhých 7 sec, ředitel soutěže Pavel K. s úsměvem konstatoval, že “Pepovi to přece vždycky létá” a Pepa postoupil. Ostatní mu můžou.... Taková jistota se hodí !!!!

Dalším modelem byl Bubák (autorem byl někdy v roce 1984 Ing. Široký, vyšlo jako stavební návod č. 124 v roce 1987). Jeho výroba byla poměrně jednoduchá (tedy na úrovni běžných školních modelů), kluci z kroužku s ním začínali létat, a proto jsem ho vlastně vyráběl, ale letové vlastnosti byly podprůměrné (poplatné době vzniku). Jeden se rozbil při zalétávání a druhý, asi také díky nepríliš dobrým letovým vlastnostem nebyl při souteži nikdy použit.

Z tohoto důvodu vznikl pro rok 2001 nový model nazvaný Mi-1 (Mission impossible). Je v dnešním světě kompozitů jen klasické (balso-smrkové) konstrukce se zužovaným uchem. Nebyl sice konstruován na razantní výstřel, ale hrubou sílu snáší poměrně dobře. Použitý profil je modifikovaný Be6365b. Plánek byl nakreslen na počítači. Na začátku sezóny se u modelu projevila nemoc nových klasických konstrukcí, nestabilita seřízení. V suchém prostředí létal bezpečně a s jistou rezervou 60 sec, ale ve špatném počasí (což bylo na soutěžích v roce 2001 vždycky) měl snahu měnit seřízení a tak těch vytoužených "60" bylo vždy jen na první let. Pak dosažený čas postupně klesal až k nepoužitelnosti modelu. Naštěstí se problém podařilo odstranit včas a jak se zdá úplně ještě před poslední veřejnou soutěží č.273 (14.10.2001), které jsem se chtěl zúčastnít. Přestože byl model vypouštěn z "klidu" (tedy bez střelby) až na vrcholu své dráhy při vleku, nalétl ještě v čase bez větší termiky (asi tak od 9.15 do 9.45 hodin) a v raní rose spolehlivě 300 sec. Seřízení se usadilo a Mi-1 létá spolehlivě i po hrubých výstřelech.