Také já jsem podlehl (i když možná trochu se spožděním) na počátku roku 2004 všeobecnému šílenství po 3D akrobacii. Současně jsem si chtěl trochu odpočinout po stavbě posledního modelu F1A, kterážto práce vyžaduje značnou přesnost a soustředění. Samozřejmě je s rostoucím počtem již vyrobených kusů různých volných modelů patřičně nudná. Práce na Diablotinu vyžaduje přesnost jistě taky, ale zatím není s rostoucím počtem vyrobených kusů patřičně nudná. Protože nějakých zbytečných 10 "litrů" na stavebnici od JR Models zrovna nehrozilo, nezbývalo, než začít stejně jako vždycky, sháněním plánku a materiálu. Jak jsem pochopil z Internetu, nejsem zdaleka jediný, kdo si jistě špičkovou stavebnici nemůže objednat. Ostatně testovat modely výměnou za kladnou recenzi, bude asi vždy výsadou kamarádů redakcí modelářských časopisů.
Plánek č.48, který se mi podařilo získat (MH 6/99) nepatřil zdaleka k těm bezchybným. Zkusil jsem opravený plánek získat na Internetu, ale brečel jsem asi na nesprávném hrobě. Neodpověděl mi ani Ing. Wagner, který opravený plánek sliboval zveřejnit a který je autorem poměrně obsáhlých stránek rad a návodů o tom, jak stavět tento oblíbený model.
Tak tedy vzhůru objevovat již objevené a opravovat již opravené.
Začal jsem tedy opravou profilu křídla a výrobou šablony žeber. Je z 2 milimetry tlustého cuprextitu a krásné kruhové odlehčovací otvory vrtal soused. Já jsem neměl potřebný nástroj. On je člověk od černého řemesla a ve své dílně umí udělat, počínaje traktorem a konče otvory do šablon na Diablotina, všechno. Pro pořádek musím ještě přiznat, že zmíněná šablona bylo to poslední, co jsem na počítači opravil. Všechno ostatní jsem už ve stavu značného rozladění kreslil vždy rovnou do papírového plánu.
Stavbu jsem zahájil jednu docela ošklivou neděli (14.3.2004) výrobou středového žebra. Následovala žebra ostatní. Jejich hmotnost vyšla sice o trochu vyšší, než uváděla tabulka hmotnostního rozboru na dnes již neexistující internetové adrese SSOU Vodochody, ale třeba se mi model zase ve vzduchu za letu nerozpadne.
Metoda stavby na trubkách se mi pro pěkně tučná žebra zalíbila. Jenže kde vzít tak velký pracovní prostor? Myslím tím na příklad dřevotřískovou nepokroucenou desku, delší stůl než obvykle, a nebo něco podobného. Nakonec se stavba křídel odehrála na vyřazeném kuchyňském stole a dveřích od skříně z otcovy dílny. Byly prostě za jeho vydatné pomoci odšroubovány z původního místa a truhlářskými ztužidly uchyceny na bývalý stůl. Na ně byl dalšími ztužidly ukotven přípravek pro uložení trubek. Nakonec vše ještě trochu zkontrolováno vodováhou. To je před zahájením stavby nutné!
Na lepení jsem použil osvědčený zelený Flash. V našem, poměrně velkém městě, chybí vhodná modelářská prodejna. Když Flash došel, nejbližší prodejna v ČB měla zrovna Pelikánův PowerFix.Vlastním nosem jsem nezjistil žádný rozdíl. Je cítit stejně. Časem se ukáže, zda má i stejně dobré vlastnosti. Lepí se s ním také dobře, jen umělohmotná lahvička je na rozdíl od Flashe kulatá. Tím pádem mnohem nešikovnější na pronikání do obtížně dostupných míst na modelu. Cena je asi o polovinu příznivější. Také věřím tomu, že kdyby toto lepidlo mělo vlastnosti špatné, jistě by se to mezi modeláři včas rozkřiklo a neprodávaly by ho právě modelářské prodejny.
Neodpustím si několik fotografií svého stavebního postupu. Pracoviště a zafixované trubky s nasazenými žebry ukazuje obrázek 1. Detaily žeber a podložení trubek, aby se neprohýbaly na obrázku 2. Budoucí křídlo bohatší o smrkové pásnice a odtokovku je na obrázku 3 a detail středů téměř hotového křídla na obrázku 4.
V tomto stádiu jsem křídla sejmul z trubkového přípravku ( obrázek 5 a obrázek 6). Ty čtenáře, kteří kroutí nechápavě hlavou nad tím, proč zrovna v této poloze, upozorňuji, že výška stropu v pokoji je 2,3 metru. Ta tlustší trubka váží kolem 4,5 kg a je železná. Ale na rozdíl od doporučované duralové (RCM 12/2000 a Internet) je zadarmo. Cena té duralové se v současnosti blíží a v některých obchodech dokonce převyšuje cenu běžného standardního serva od HS.
Měl jsem upřímnou snahu postupovat podle plánku. Jde to, ale dře to! Velmi to dře! Chybičky, které se vloudily zajisté neúmyslně, jsou někdy rozměrů obludných. Za takové se běžně a nejen na SŠ vrací výkresy autorovi k předělání. Zvlášť je-li plánek předmětem obchodu. Jak už jsem konstatoval, opravený výkres se mi zatím vyhýbá (i když možná, že by se za nějaké další peníze nevyhýbal).
Takže po opravách jistého množství dílů nepřesného plánku, dostal konečně trup podobu polotovaru a začal jsem pomýšlet na zhotovení polystyrénových nástaveb. Protože se nejednalo o mé první setkání s polystyrénem, nedostavil se při vyřezávání potřebných tvarů, žádný větší problém. Z důvodů finančních úspor jsem použil pro vyřezávání zbytky desek od výroby šablon pro volné modely. Musel jsem však polystyrén nejprve slepit, abych získal doporučovaný blok tloušťky 100. Vyřezával jsem, na rozdíl od doporučení na Internetu, vzhůru nohama a nejprve vnitřní část. Chybějící řezy a chybné rozměry v plánku jsem si dokreslil pro oba polotovary. Na zhotovení poslední části, zhruba od řezu F-F ke konci ocasu, jsem nakonec použil vnitřní část z předešlého řezání. Odborníci s elektronicky řízenými řezačkami čehokoliv možná padají v tomto okamžiku smíchy na záda, ale dá se to zvládnout s vyhovujícím výsledkem i takhle (už jsem viděl horší práci).
Potahování polystyrénových polotovarů balzou tloušťky 2 mm jsem neprováděl ve formě z které byly polotovary vyřezávány. Jak už jsem psal, potřebné díly na stavbu jsem plánovitě a vědomě vyráběl z poslepovaných zbytků desek. Takto vzniklá forma se zdála značně nepřesná a její úprava za účelem dalšího použití jako lisovacího přípravku, celkem zbytečná. Slepená prkénka 2 milimetrové balzy jsem namočil a přes mokrý hadr ohřál žehličkou. Pěkně rozpařené díly jsem formoval a ohýbal na obroušené polystyrénové tvary, přilepené předem ke trupu ( obrázek 7). Fixoval jsem modelářskými špendlíky a množstvím gumiček ( obrázek 8, 9, 10 a 11). Nechal do druhého dne důkladně vyschnout. Následovalo opracování a sesazení na sucho. Další den pak definitivní lepení slabou vrstvou epoxidu mírně plněného aerosilem. Fixoval jsem opět špendlíky a gumičkami. Tento postup je vhodný zejména pro modeláře, kteří nemohou použít z nějakého důvodu doporučený postup s formou. Neřežou polystyrén, nemají kamaráda s řezačkou, nebo z nějakého důvodu tvoří díly potřebné pro stavbu například pouze páječkou z nahrubo opracovaného bloku. Epoxidování je práce trochu zdlouhavá, ale ve finále se výsledek lépe opracovává než při použití na Internetu zmiňovaného tmelu LA. Ten neumožňuje dodatečnou manipulaci se slepovanými díly.Také zůstává, pokud se někde povede trochu silnější vrstva, poměrně dlouho "gumový". Epoxid je do rána O.K. Váhový rozdíl obou lepidel je na tomto modelu v řádu jednotek gramů. Výsledek ukazuje obrázek 12.
Nastal čas, kdy bylo potřeba vychytávat definitivní uložení motoru. Rozhodl jsem se pro směrování tlumiče výfuku doprostřed pod model. To znamená hlava válce vyjde šikmo vpravo dolů. Tato volba je především z důvodů estetických. U žádného většího modelu, pokud není vysloveně školní, není vidět motor a když, tak jen to nejnutnější z něj. Uložení motoru je skvělé, ale přináší špatný přístup pod krytku, kam je doporučeno dávat palubní zdroje. Z toho vyplynulo baterky někam přemístit. Dále nebylo potřeba se tímto prostorem už zabývat a vyrábět čudlíky pro rychlé otevření a vyjmutí krytky. Stačí slabé vruty, případně M3 s některou samojistící matkou nebo závitem. Palubní zdroje jsem přemístil pod krytku křídla. Zdá se, že to vyhovuje.
Nádrž jsem zvolil co největší, 340 ml jsou rozměry, které jsem ještě nacpal do vyhrazeného prostoru. Už při stavbě svého prvního motorového modelu jsem si ověřil, že žádná nádrž není dost veliká.
Podvozkové nohy jsou ohýbané z ocelového drátu o průměru 4 mm. Původně jsem chtěl použít duralový podvozek, ale nepodařilo se mi sehnat ani hotový, ani materiál. Vyráběl se poměrně špatně. Drát, který používám na spojovací tyčky do volných modelů je pružný a velmi tvrdý. Dá se ohýbat jen za tepla jinak úspěšně praskne. Jiný drát jsem ostatně ani nesehnal. Místní železářství začínají obvykle průměrem 6 mm a výš. Na výrobu jsem použil otce, svěrák a kladivo, pro nahřívání plynovou bombu vypůjčenou od babičky. Akce trvala s přestávkami a zkoušením na nečisto skoro celý víkend. Nikde jsem totiž nezískal potřebné informace. Myslím tím údaje o teplotě pro popouštění, případně kalení a vůbec ten správný postup. Možná, že je pro každého běžný, a proto se o něm nikde nepíše, ale na gymnáziu ho jaksi zapomněli přibalit do učebních osnov. Příště už to budu umět a bude to bez problémů!
Uložení podvozku, je na rozdíl od originálu, v sendviči z letecké a balzové překližky. Toto řešení považuji za lehčí a pevnější pro daný účel.
Příprava a tvarování polotovarů polystyrénových kopyt pro laminování motorového krytu a lisování kabinky probíhala téměř společně s řezáním předešlých částí trupu. Začal jsem samozřejmě tím motorovým. Hlavně proto, že laminování menší krytky jsem si už vyzkoušel na modelu Fairy, a také proto, že bylo potřeba definitivně uložit motor (vyosení 1° doprava, 0° dolů). Použitá tkanina 132 g/m2, čtyři vrstvy, následovalo opracování a tmelení polyesterovým tmelem. Neměl jsem v ruce nikdy originál motorového krytu, ale čtyři vrstvy se mi s odstupem času, zdají málo. Nedávají prakticky žádný prostor pro případné pozdější opracování a broušení. V konečné fázi byl kryt společně s motorovou přepážkou, prostorem pro nádrž včetně spodního krytu křídla, nastříkán dvousložkovým akrylovým lakem Mobihel-Mix v odstínu RAL1018. Barevně téměř odpovídá odstínu použitého potahového materiálu. Zdůrazňuji, že ochranu prostoru nádrže před účinky paliva je potřebné provádět ještě před zalepením horní polystyrénové části trupu. Při dodatečném barvení nebo lakování tohoto prostoru se obvykle i při sebevětší opatrnosti nevyvarujeme nechtěného vzájemného dotyku štětce a polystyrénu. Než se stačí odpařit ředidlo, akrylová barva narušuje a žere pracně vyrobený polystyrénový sendvič.
Po definitivním usazení motoru, přilepení částí výškovky a směrovky, montáži serv, umístění přijímače a baterií, jsem model dovážil kolem podélné osy. Vyšlo mi 12,5 g olova do levého křídla.
Do zabíhání motoru jsem se vrhl s nadšením. Tak velký motor MVVS 12,7 ccm GFSR RC jsem ještě nikdy neměl a už jsem chtěl slyšet ten rozdíl proti 3,5 ccm, který mám v Simplexovi. Zvuk uším sice lahodil, ale z nějakých důvodů motor vždycky po krátké době chodu zastavil způsobem "jako když utne" a nedal se přemluvit k nějakým přechodům otáček. Začínal jsem si nadávat, že jsem v podstatě patriot a že jsem nezvolil jiného výrobce motorů. Možná, že bych měl v tuhle chvíli už zaběhnuto, seřízeno a po starostech. Jaké bylo moje překvapení, když druhý den chodil motor z neznámého důvodu jako hodinky. Vyjel jsem v přípravku několik nádrží, doladil přechody. Přiznávám, že zdaleka ne s optimální vrtulí pro tento motor. Pak už jen čištění a nakonzervování pro pozdější defitivní montáž do trupu. Pro extrémní zvědavce, zde je můj zabíhací přípravek.
Jako potahový materiál jsem zvolil tradiční fólii Oracover v odstínu "žlutá citrónová" (2133) a "modrá transparentní" (2159). I když množství modelů, které vlastním není velké, mám s ním zatím jen dobré zkušenosti. Především při uskladnění modelu v zimních měsících má minimální snahu povolovat a při potahování se chová také bezproblémově. Nepotažené křídlo, ještě bez loží obou serv je na obrázku 13. Hmotnost hotového, dvěma kusy HS-425BB osazeného a potaženého křídla mi vyšla 600 g. Kompletní, ale ještě nepotažený model je k nahlédnutí na obrázku 14.
Na definitivní dokončení čekal Diablotin až do konce prázdnin 2005. Zvídavému čtenáři jistě vrtá hlavnou proč tak dlouho? Inu, změnil se trenér české juniorské reprezentace a začalo mít opět smysl létat naplno s F1A. Absolvoval jsem soustředění širšího reprezentačního družstva juniorů, létal na světovém poháru a úspěšně se kvalifikoval na Mistrovství Evropy juniorů v Rumunské Suceavě. Také jsem si zalétal na soutěži českého poháru ... a mezi tím vším už byla najednou víc než polovina prázdnin v háji. Potažený a téměř dokončený Diablotin tedy trpělivě čekal na své vzkříšení. Jeho oprášení, osazení elektronikou včetně hlídače napětí palubních zdrojů a seřízení motoru v definitivní poloze netrvalo nijak dlouho. Tím byl Diablotin připraven k letu.
Stavba Diablotina podle chybného plánku není v žádném případě procházka růžovou zahradou. Může se do ní pustit jen magor, a nebo modelář, který je na tom s kapesným stejně jako já. Také se tento postup nedá doporučit ani začátečníkům, i když třeba seženou plánek opravený. Pokud zvolíme například jiné uložení motoru než doporučené, je potřeba se úspěšně vypořádat s místem pro přijímač a akumulátorovou sadu, případně dalšími konstrukčními změnami. Ani výběr lehkého stavebního materiálu není obvykle bez problémů. Mám na mysli zejména balzu a topolovou překližku. Zdá se, že v běžných modelářských prodejnách to ani není možné. Alespoň v té zdejší nazývané místními modeláři "u Brabence" si hmotnost balsových prkének nezadá s dlažební kostkou a o topolové překližce si můžete tak nanejvýš povídat. Já jsem nakonec při shánění vybíraného materiálu uspěl především u Budweiser hobbies, LN modell a Modell hoby v Českém Krumlově. Připusťme, že jmenované firmy jsou tak trochu "z ruky" a kdo se rozhodne z nějakých důvodů pro stavbu, musí počítat s větší spotřebou zejména volného času a financí. Finance však zdaleka nedosahují (alespoň v době zahájení prací) nákladů na stavebnici.
Z důvodů přehlednosti stránek věnuji vlastnímu zalétání a létání samostatný článek.
Jak vypadá hotový model spolu se zbytkem takticko-technických údajů je dnes patrně každému známo, ale podrobnosti právě o tom mém modelu najdete pro pořádek ve fotogalerii.
Poslední aktualizace dne 7.10.2005 |
